My všichni jsme Východočeši 2017

Vědomostní soutěž pro děti 7. – 9. tříd ZŠ Východočeského kraje

OKRUH – HISTORIE

Původní osadu s kostelem založili premonstrátští mniši z Litomyšle a nazvali ji podle zde protékající řeky Svitavy. O něco později sem začali přicházet němečtí osadníci. O místo se zajímal olomoucký biskup a v roce 1256 se v jeho listině poprvé objevilo pojmenování města – Svitavy.

Svitavy se staly od 16. století městem tkalců a soukeníků. V 18. století rozvoj města zastavily války o rakouské dědictví a hlavně obrovský požár v roce 1781, po němž se takřka celá zástavba ocitla v troskách. Železnice v polovině 19. století přivedla do města průmysl, zvláště textilní, který Svitavám vtiskl lichotivou přezdívku „západomoravský Manchester“. Honosné rezidence velkotovárníků, vystavěné v historizujících stylech koncem 19. století, doplnily industriální ráz města. Až do roku 1945 zaznívala na náměstí a svitavských ulicích němčina jako jazyk původních obyvatel.

Současné Svitavy žijí moderním životem. Mezi různé stavitelské počiny patří i přestavění chátrající textilní továrny v moderní multifunkční, kulturní a vzdělávací centrum Fabrika. V něm se nachází městská knihovna, divadelní sál i restaurace. Již několik let po sobě se zde koná celostátní přehlídka dětských divadel „Dětská scéna“. K vyhledávaným společenským akcím města patří přehlídka filmů Projekt 100 a každý sudý rok se na jaře koná velká přehlídka amatérských pěveckých sborů.

OKRUH – VÝZNAMNÁ OSOBNOST

Ve Svitavách se narodilo několik významných osobností. K nejznámějším patří Valentin Oswald Ottendorfer, Viktor Felber a Oskar Schindler. O Oskaru Schindlerovi natočil americký režisér Spielberg film Schindlerův seznam. Je zde popisován jako zachránce 1 200 lidských životů za druhé světové války.

Oskar Schindler byl rozporuplná osobnost. Ve Svitavách dostal přezdívku Schindler – gauner. Byl členem nacistické strany NSDAP a německé výzvědné služby Abwehru. Za špionážní činnost proti Československé republice byl ve svitavském hotelu Ungar (dnešní hotel Slavia) zatčen a v Brně odsouzen ke dvěma měsícům těžkého žaláře. Později mu byl trest amnestií zkrácen na polovinu.

V roce 1939 se dostává do polského Krakova, kde kupuje továrnu na výrobu smaltovaného nádobí. Zaměstnává v ní židy z krakovského ghetta. (Dnes je na budově továrny pamětní deska uvažuje  se o  vytvoření pamětní síně, protože v těchto prostorách točil Spielberk svůj film). Po zrušení ghetta v roce 1943 a přemístění židů do koncentračního tábora Plaszov usiluje Schindler o zřízení malého tábora pro své dělníky, aby byli uchráněni od nacistické agrese v koncentračním táboře. V roce 1944 přemísťuje svoji továrnu i vězně do Brněnce u Svitav. Pomocí seznamů, na kterých byli vězni uváděni pod fingovanými profesemi, Schindler převáži do Brněnce celkem 1 100 lidí. Transport tří set „svých“ žen, který se omylem dostal do Osvětimi, získává Oskar Schindler pomocí úplatků zpátky a odváží do Brněnce. Krátce před skončením války Schindler organizuje odchod německých stráží z tábora a jeho dělníci mu pak pomáhají v útěku před Rudou armádou do amerického vojenského pásma.

Za záchranu svých životů jsou mu Židé po celý zbytek jeho života vděčni a podporují ho ve chvílích, kdy se sám nemůže prosadit. Každým rokem je zván do Izraele, dostává řadu mírových cen i Záslužný kříž Konrada Adenauera. V Jeruzalémě v Aleji Spravedlivých zasadil svůj strom, jenž se stal symbolem jeho činu. Izraelské děti se o něm mohou dočíst ve svých učebnicích.

V roce 1994 Město Svitavy odhalilo Oskaru Schindlerovi v Parku Jana Palacha na proti jeho rodného domu pamětní desku zasazenou do žulového podstavce s tímto textem : Nezapomenutelnému zachránci životů 1 200 pronásledovaných Židů.

OKRUH – POVĚST – SVITAVSKÝ VODNÍK

V zažloutlých rákosinách, v místech, kde suché lístky dotykem smutně zpívají, se den, noc co noc zaposlouchávám do jejích tónů. Já, vodník Fásmrman, pamatuji mnohé. Aby ne. Můj přítel, vodník Pěstka z Švarctajchu…tedy Černého rybníka u Opatova, mi často vyprávěl, co děvčatům tropil. A bylo toho více, co jsem od svých kolegů slyšel. Však bývalo kolem Svitav značné množství rybníků. A v nich spousta vodníků. A každý z nás měl svou funkci – byli vodníci stojatí, kteří se starají o rybníky a tůně, byli vodníci proudníci, ti pečovali o vodu pitnou. Slyšel jsem, že v Polsku žili ve vodovodech i rourovníci, jestli to nebyl vtip.
No, a mě, Vasrmana, přidělili sem. Řekli: umíš německy i česky, rozumíš vodě, tak jdi! Beztak jiného nemáme. A tak jsem šel…, abych tak řekl nách Cvitau,hmm…do Svitav. Trochu mě mátlo, že na Kostelní luka. Inu, víte, vodník a kostel? Moc mi to neštymovalo, ale pak jsem si zvykl. Jen ten mumraj, když začali stavět první rumpál…to bylo, počkejte…1911. Ja, genau, 1911..tedy přesně. Postavili tuto studnu, říkal jsem jí kaplička. Tak vypadá, ne? A pak koukám, že kolem Svitav jich stojí víc, no. Ale dřív tady byl rej. Co mladých se zde scházelo. Byly to krásné časy, i okulár jsem si pořídil. Pak se to tady oplotilo a šus, konec. Ale teď to bude lepší. Okulár mám nový. Uvidíme, co uvidím, ale hlídat vás budu všecky.
(Pověst z Vodárenského lesa, zkráceno.)